Cestičky v zahradě

Chcete krásnou zahradu, ale nehodláte investovat čas do úpravy a péče o zeleň? Udělejte si tu krásné cestičky. Výhodou je, že je nemusíte sekat ani zalévat, a přitom budou ozdobou i chloubou vaší oázy zeleně.

Ještě před jejich zbudováním dobře promyslete, odkud kam budou směrovat, co budou spojovat a kam se jimi dostanete. Obecně platí pravidlo, že bychom neměli velkou zahradu zbytečně protkávat spletitými cestami, ty by totiž měly být zejména účelné. V malých zahrádkách postačí cestička s šířkou přibližně 35 cm tam, kde budou chodit dva lidé vedle sebe, je doporučováno alespoň 60 cm.

Z pohledu feng shui

Po cestičkách proudí i energie chi a je na nás, zda jí dáme volný průběh, nebo ji naopak zpomalíme. Například cesta, která vede od branky přímo k vchodovým dveřím, umožňuje energii proudit rovnou do obydlí, což nemusí být vždy žádoucí. Proto bychom tuto hlavní cestu měli alespoň trochu rozbít pomocí oblé překážky, například fontánky nebo malého jezírka s vodou, případně jiné dekorace, která energii chi zpomalí. Podobně tomu může být i v zahradě, kde chceme relaxovat, proto by právě tady měly být cestičky jemně zvlněné. Pokud by byly moc klikaté, pak by se po nich nechodilo dobře a chi by zase naopak byla hodně pomalá. Rozhodnete-li se pro rovné cestičky, pak by měly vést k určitému cíli např. dětskému pískovišti, houpačce, do kůlny apod. Je-li cesta na stinném místě, pak by měla být vyšší, aby přes ni nestékala společně s deštěm i hlína.

Materiál na cestičky

Jednoduchým a finančně nenáročným řešením jsou cestičky ze směsi písku a zeminy. Výhodou je, že je můžete zřídit kdekoliv, jejich údržba je však kvůli prorůstání plevele poměrně náročná. Problému se zbavíte použitím geotextilie, ale to je samozřejmě náročnější na realizaci a finance. Jsou-li prudké deště, pak musíte počítat se splavováním písku, a tedy nutností obnovy.

O dost lepší je použít na cestičky dřevo. Vybíráme pevný a tvrdý materiál, odolný vůči hnití, a s povrchem, který nebude při mokru klouzat. Může být použita kulatina, nebo prkna. Jejich šířka by měla být taková, aby se na ně pohodlně vešlo chodidlo. Tehdy nebudeme šlapat kolem a naše boty zůstanou čisté. Dřevo je nutné povrchově chránit, aby sloužilo řadu let, i tak musí uživatel počítat s kratší životností než třeba u kamene.

Kromě standardní formátované kamenné dlažby se velmi často používají oblázky, dále desky z břidlice, pískovce, vápence, opuky nebo žuly. Ty se podle velikosti a potřeby buď ponechávají tak, jak je stvořila příroda, nebo se lehce upravují například tvarem nebo rozměrem. Jde o to, aby výsledek byl co nejvěrnější přírodě a aby se s ním dobře manipulovalo při práci. Kamenný povrch by měl být drsnější, aby za mokra neklouzal. Kameny i kamenná dlažba se zpravidla ukotvují do betonové mazaniny, díky které pevně drží a nevadí jim déšť, mráz ani plevel (pokud je práce dobře provedená).